Detail Dolomit 07 II.
Ahoooj. Já si z těch italskejch názvů nepamatuju skoro nic. Samá „ rifudžija a ledra“ a všechno se to plete do kupy. Ještě , že mám Helču. Stačí říct den , hodinu, naznačit tvar kopce nebo popsat krávu, kolem které jsme projeli a hned mě řekne , kde jsem.
Příroda super. To pro ty, kteří v Dolomitech nikdy nebyli. Bikování nad očekávání bezvadný. Jen ty nekonečný výjezdy. Tak to nebyla tedy moje silná stránka. Každodenní etapy měly velmi podobné fáze:
1 . Úvodní nervozita, do které osmitisícovky mě dnes povlečou
2. Trápení do osmitisícovky.
/ poznámka autora: všechny kopce jsou pro mě osmitisícovky :o) /
3. Po nabytí vědomí, srovnání tepové frekvence a stabilizaci ostatních životních funkcí , euforie s bombových pohledů na DOLOMITY v celé své kráse
4. ... a nakonec pravidelný bonbooooonek .............. SJEZDY
....Tak třeba na MISURINĚ.
Všechny společný sjezdy ... bezvadný, rychlý, technický a hlavně ........ nekonečný. Jelo se v šotolině, po kamenech, po kořenech, na kravěncích, prostě všeho dostatek. O tom psala už Helča....
Byly i specialitky, které se těžko popisují. Když Luboš ukázal kudy dolů z „ TRICIME“,rozšířily se mi panenky. Cestička, asi tak pro jednoho horolezce z cepínem, však zůstala v původní velikosti . .... Tak tudy.... Hlava říkala že ne, emoce a Luboš , že jo. Peťák, který se vrhl do propasti jako první, měl snad jediný problém . Jeden šutrolezec, který se plazil vzhůru prostě nechtěl uhnout. Po ostatních už házel hrozné pohledy a snad i ten cepín, ale to už nevím.... Asi netušil, že ty splašený trubky nejdou shora zastavit. Byl to suprovej poctivej trial v serpentinách prudce klesajících do údolí , v nekonečné suti, přes různě vysoké kameny, plynule navazující na rychlý technický sjezd po úzké cestičce, plné volných šutrů až k vytouženému vaječnému pivu v hospodě. Užívali jsme si to na doraz až jsme i fotit zapomněli. Huba od ucha k uchu, zvlášť když si člověk uvědomil, že vše proběhlo bez pádů i přes řadu krizovek.
.... a už jsme na GARDĚ.
Už jen to, že se teplota příjemně zvedla a mohli jsme sundat čepici bylo fascinující. ... a ty kopce kolem a modrý lago. To byla paráda.
No jo.... a zase práce. Tak ty tři fáze vynechám . Když jsem se probral na kopci z komatu, musel jsem říct, že nic podobného jsem ještě nejel a neviděl. Místní nemají s bikerama sebemenší problém a tak jsme si vše mohli krásně užít.“ Rifudžijo PERNICI „ První vrcholový bod a pohled do údolí sliboval extra sjezd dolů na Gardu. Velká výzva. Nekonečné množství různých situací byly výzvou pro naše ega. Doma něco takového potkat , tak slezu a vůbec se nestydím. Tady se to jezdí.... Odměna je jasná: zmrzka a pivo. To pak chutná, když se u laga všichni zdraví sejdeme.
Luboš se večer potutelně usmíval. Dunda asi už věděl co nás čeká dál. Jen nenápadně utrousil, že vše co jsme doposud jeli byl jen trénink na další den ... no hurá, to jsem nechápal. Hned ráno bylo divné.Lanovkou na monte Baldo a potom prudký výšlap na kopec.
ALTISIMO.
Bylo mě divné , že na navrhovaném startovacím místě stojí vedle našich kol ještě jiné stroje. Mnohem podivnější než naše. Velká odpružená kola a jejich majitelé působili vedle nás jako těžkooděnci.“ Tady to nějak snesete a pak narazíte na asfalt a to už sjedete“ znělo jejich doporučení. Oni že pojedou speciálku pro sjezdová kola.
Když jsme se pustili přesně tou cestou, kterou chtěli jet oni, byli vcelku v rozpacích. Hned po prvních metrech sjezdu bylo patrné, kdo zůstane v úderné skupině pro sjezd v extrému a kdo si raději bezpečně a bez rizika vychutná cestu dolů do údolí po mírnější cestě.Nutno dodat, že i mírnější varianta byla náročná a každý rád uvítal krátkou přestávku na protřepání rukou.
Peťák, Luboš, Martina Ivo, Jirka a já jsme prostě museli ten vysněný extrémek dát celý. Proto jsme sem jeli . Dlouho s námi držel krok Pavel a sklidil tak velký obdiv. Po několika kilometrech, se slovy „ masochisti“, se připojil k ostatním .
Magorů zůstalo šest. Neuvěřitelný trialový sjezd. Neustále na brzdách, za sedlem až kolo lízalo „guliská“, náklony a balancování na hraně přepadnutí přes řídítka... a taky hromada excelentních a bolavých pádů, někdy hrůzostrašně vyhlížejících. . Popsat se to nedá . Snad jen zažít.
Uznání přišlo i od sjezdařů. kteří nás asi v půlce docvakli a nevěřili, že jsme se skutečně tudy pustili na našich splašených trubkách. Představte si 1h. a 15 min trvající sjezd čistého času. To je v podmínkách ČR nepředstavitelné.
O ničem jiném se večer už nemluvilo.
No a co zítra ? No přece rozlučka.“Rifudzio Tremalzo“ a dolů po skalách s krásnými výhledy na Gardu. To bylo za odměnu . Předchozí dny zanechali na nás únavu a tak jsme už jeli opatrně a s respektem. Těžká vychutnávačka. Peťa Frič si vyzkoušel, že to jde a poslední den dal všechny sjezdové úseky na jedničku . Tu pochvalu si ale zaslouží úplně všichni, protože každý, kdo tu byl si „svůj extrémek „ rozhodně dal a pěkně si ho užil.......
Tak ještě zmrzku a pivo na „ bič baru“ a příští rok ahoooj
ps. správné místní názvy najdete v reportu I. zde a pár fotek zde
~Borek~
Komentáře
Přehled komentářů
Lépe napsat to napsat ani nešlo. Ty pocity... jako bych tam byl znovu.Sem nevěděl, že mš takový slohový vlohy(ale tušil jsem to:-D) Pěkná práce;)
Pochvala
(Jirka, 3. 8. 2007 23:43)